Jsem slovem - a přece zůstanu sama sebou.
Jsem činem - a přece zůstanu sama sebou.
Jsem písmem, jsem krajinou, kterou vidím, jsem hvězdným nebem.

Jak hluboké je to slovo? Kdy se v něm ztrácím sama sobě - a kdy se opět nacházím? Odlesky říční hladiny jsou světélka mé duše, která je zcela průhledná, průhlednější než voda, průhlednější než křišťál. Neváží nic, a přece odráží vše, co se k ní dostane, do dálek, jež se velmi podobají blízkosti. To proto, že jsou s blízkostí spojené. To proto, že jsou spojené s mou duší. Hvězda je právě tak daleko, aby mohla být blízká.

To ne realita, to má duše dává věcem jejich míru, jejich vzdálenost, jejich hmatatelnost i barvu... Mé oči znají zeleň stromů a modř nebe, protože si to tak má duše přeje. Odráží barvy do jejich jedinečných odstínů. Mé prsty znají drsnou kůru borovic i hladkou vodní hladinu, protože i to je přání mé duše. 
 
Vždyť jak jinak bych se mohla vůbec pohybovat? Co je mezi zemí a chodidlem? Pohnu-li dlaní, prsty, rukama - hýbou se tyto dlaně, prsty, ruce, anebo vzduch kolem nich? Své tělo cítím vnějším či vnitřním dotykem - teplem - zimou; ale ten dotyk se nachází mezi tělem a vzduchem; mezi chodidlem a zemí - a to je velká věc. Protože nachází-li se dotyk mezi rukou a vodou, pak já nemohu být jen rukou; jsem tak trochu i vodou...