Fénix

 

 

Neptám se, co mi můžete dát. Vím, že je to nevýslovné. Neptám se, co mohu já dát vám – není nic, co byste již neměli. Dlaň nenatahuji, ani nesvírám; v údivu hledím na drobné vrásky v ní.

 

Z ohně vylétla jiskra. Vyletěla, do tmy zazářila – a pak zhasla. Zbyl z ní malinkatý kousek popela. Ten oheň, to byl Bůh. Ta jiskra, to byla boží jiskra. Ten popel pak už nezářil. Jiskra v sobě nese vzpomínku na celý oheň. I popel v sobě skrývá původní jiskru. Popel není jiskrou, sám o sobě není ohněm – a přesto je mostem, který spojuje světlo a tmu.

Je černý jako ta tma – však vyletěl do tmy. A přece je jeho osud – jeho bytí – předurčeno ohněm, světlem.

 

Povstali jsme z popela jako sen Fénixe. Putujeme světem a hledáme v popelu žhavé uhlíky, foukáme na ně, aby se rozzářily, chceme se u nich ohřát – alespoň chvilku. Ale sen sní Fénix, jenž z popela povstane. Teprve tehdy, až se probudí. Co to znamená pro nás? Buďme sněním, buďme lidmi – nechme snu jeho tajemství; putujme za ohněm, za jeho září, jež není vidět, za jeho teplem, jež nepálí. A co bude, až se Fénix probudí a přestane „jen“ snít?

Nastane den, ale ke dni patří noc. Je-li den, není noc a je-li noc, není den. Známe život, jehož součástí je smrt, ale nevíme, co je „opakem“ života. Možná dohlédneme až ke spícímu Fénixovi – jako součást jeho snu, když je popelem… O čem se popelu může zdát? Snad – že z ohně vyletěla jiskra…

Člověčí život je plný tajemství i naděje.

Kdo jsem? Jsem bytostí – lidskou bytostí, jež se vydává na návštěvy do jiných světů. Jsem nejmocnější, když bezmocná – když nechci nic měnit, mohu změnit cokoli. Ale i když nevím, odkud jdu a dni nevím, kam jdu, přijímám výzvu zvanou život s jejím tajemstvím i se soubojem, který musím svést (snad sama se sebou…) až do konce. Jednou prohraji i vyhraji – a bude v rukách bohů, co bude dál.

Každý (nebo téměř každý) okamžik je prostoupen bojem o distanci (abych se mohla poznat, poznat i svět) i o blízkost (abych mohla být – v ohňovém středu, doma) – a boj je to nelítostný; zbraní – jedinou povolenou – je láska. Komu víc chybí, vyhrává do té doby, než se nějaký bůh slituje…

Ale jsme taknějak velcí; alespoň v potenciálu. A jsem-li mocná, alespoň trochu, půjdu po své cestě: hrdě, a bude-li má cesta zapomenuta, snad se prach z té cesty promění v hvězdné nebe…