Zvonky lučních síní

Zvonky lučních síní
 Něžnou písní zní
 Do kroků mých nejistých;
 Jen tak mohu najít svojí cesty dech.
 A prosím všechny své melodie
 Ať mne v tichu vyprahlých pouští
 Neopouští

A jejich tónů měkký mech
 Ať rozsvítí na cestu mi hvězdné nebe
 Nebo aspoň kapku rosy a v ní svět
 Co snad jenom zvenku zebe
 Uvnitř skrývá dům
 V něm stůl
 Na něm vázu
 V ní květ.

Gaia

Gaia. Matka Země. Mýtus? Metafora? Vypadá to, že nikoli. Nejen lidé, nejen zvířata spolu mluví. I stromy, houby a traviny mají svůj způsob, jak se dorozumět. Co kdybychom si přestali hrát na pány tvorstva a začali pohlížet s úctou i na ostatní účastníky dějů veškerenstva? Ztratili bychom tím snad něco víc, nežli pýchu? A co bychom tím asi získali…